Profil hráče: Milan Vobořil

Z Vobořila se brzy stala typická hokejová krysa. Tak se říká hokejovým fanatikům, kteří na zimním stadionu stráví celý den. “Bral jsem hokej jako svou celodenní zábavu.“ Vokovický stadion Hvězdy byl zastřešen poměrně pozdě. Při jeho rekonstrukci a přestavbě nekrytého stadionu na zastřešený jezdil Vobořil a jeho spoluhráči na každý trénink na ledě autobusem do Kralup nad Vltavou. “Někdy během páté a šesté třídy jsme nasedali do karosy a prakticky denně jsme dojížděli,“ vzpomíná.

Do šesté třídy hrál Vobořil na postu obránce, pak ho trenéři začali přeškolovat na útočníka. „Až do juniorů jsem hrál v útoku, pak jsme měli v mužstvu velkou marodku, měli jsme zdravé pouze čtyři obránce a já jsem jednomu z nich zlomil nohu,“ trpce se usměje, ale vzápětí zdůrazní, že něco takového opravdu udělat nechtěl. „Trenér Josef Bruk mě za trest postavil do obrany a v osmnácti letech se tak ze mě zase stal bek.“ Hvězda hrála tehdy v juniorské soutěži druhou nejvyšší soutěž, v sezóně 1997/98 pak nastupoval za seniorský celek, který se potácel na chvostu 2. NHL.

Z hokejistů, kteří jsou nyní na extraligových soupiskách, hrál ve Vokovicích vedle Vobořila ještě liberecký Petr Horčička, jenž nyní laboruje s dlouhodobým zraněním. Spoluhráčem Vobořila byl i současný generální manažer Kladna Otakar Černý. „Bojovali jsme o udržení jako tygři, ale nakonec nám k záchraně chyběly dva body,“ vypráví Vobořil o sezóně, kdy spadla Hvězda do pražského přeboru. “Na ty časy přesto vzpomínám rád. Hokej jsem hrál po večerech, přes den jsem chodil do práce. Pracoval jsem jako řidič, jezdil jsem s Felicií. Na zápasy mě z práce vždycky uvolnili. O nějaké hokejové kariéře jsem tehdy vůbec nepřemýšlel,“ vypráví.

Přesto však Vobořila během druholigové sezóny potkala událost, která o jeho možnostech leccos naznačovala. Po Vánocích si ho totiž na 14 dní pozvala do Holešovic extraligová Sparta Praha. “Když mi to oznamovali, nemohl jsem tomu uvěřit. Ptal jsem se, jestli myslí do juniorů a hned jsem jim připomněl, že za juniory už hrát nemůžu. Řekli mi, že půjdu trénovat s áčkem. Sparta měla málo beků, někteří byli zranění, navíc František Kučera s Ladislavem Benýškem odjeli na akci s reprezentací. Zahrál jsem si za Spartu i několik přátelských utkání,“ popisuje. Spartu tehdy trénovala dvojice Slavomír Lener - Václav Sýkora a po čtrnácti dnech mu oznámili výsledek testu. “Řekli mi, že na extraligu to asi není, ale na první ligu určitě. Tahle zkouška na Spartě mně určitě pomohla do první ligy.“

Po sezóně o něj projevily zájem Kralupy nad Vltavou a Beroun. Vobořil se nakonec rozhodl zakotvit v Kralupech. “Na Hvězdě vyrůstal o tři roky starší gólman Martin Janota, který tehdy chytal za Kralupy. Jezdili jsme do Kralup spolu. Navíc mně nabídli okamžitě k podpisu smlouvu, tak jsem ji podepsal. Můj základní plat byl 6000 korun a dostávali jsme navíc ještě prémie,“ popisuje začátek cesty na dráze profesionálního hokejisty. V Kralupech po sezóně vrcholový hokej skončil. V době, kdy podepisoval smlouvu, tomu ještě nic nenasvědčovalo. “Manažer Merfait říkal, že má klub podepsanou smlouvu s Kaučukem na 4-5 let. Postupně tam ale zkrachovaly basketbal, fotbal a volejbal a došlo také na hokej.“

V Kralupech nad Vltavou si obránce připadal jako v novém světě. “Hrál jsem v dobrém mužstvu, celkem se nám dařilo, měli jsme výborný zimák a nebyly tam žádné náznaky, že to půjde do kytek. Výplaty jsme dostávali včas. Po sezóně však najednou vedení Kaučuku řeklo, že už do hokeje nedá peníze.“ Vobořil v prvních deseti utkáních seděl pouze na střídačce jako sedmý obránce. Mužstvo však zpočátku nepředvádělo oslnivé výkony, přišly trejdy a ke změně došlo i na trenérském postu. Zdeňka Müllera nahradil Josef Jandač a Vobořil začal hrát. “Nastupoval jsem ve třetí obranné dvojici s Karlem Pilařem. Ze začátku to Karlovi moc nešlo, ale pak se rozjel a nakonec udělal v sezóně snad 20 bodů,“ vzpomíná na okamžiky, kdy nastupoval vedle hráče, který se z Kralup probojoval až do základní sestavy Toronta Maple Leafs. Kralupy po slabším rozjezdu nakonec obsadily osmou příčku. To byla vzhledem k utažení finančního kohoutku ze strany Kaučuku labutí píseň prvoligového hokeje ve městě. “Nevědělo se, co bude dál a pak se vyskytl Mělník. Je to z Kralup jen 30 kilometrů a nakonec nás tam zamířilo víc.“ Do města na soutoku Vltavy a Labe tehdy přišla řada kvalitních hokejistů. Tomáš Herstus do týmu přitáhl někdejšího sparťana Jana Boháčka, obrovitého Jana Hranáče, plzeňského odchovance Tomáše Klimta či pozdějšího gólmana keramiků Petra Kůse, který přišel s vizitkou nejlepšího brankáře polské ligy. „Tuhle sezónu považuju za hodně podařenou. Nastupoval jsem opět ve třetí obranné řadě, tentokrát s Janem Hranáčem. Měl jsem dobré statistiky a dařilo se mi,“ říká obránce, jenž si v této sezóně vyzkoušel pozici ofenzivnějšího beka. Na malinkatý zimák se sice příliš diváků nevešlo, ale ten tisíc, který se tam vešel, vytvořil vynikající atmosféru.

Mělníku však chybělo dobré finanční zázemí. „Sponzorovali to všichni a nikdo. Byla to taková hurá akce. Klub řídil Tomáš Herstus,“ popisuje situaci obránce. „Hlavním sponzorem bylo asi město. Klub žil od výplaty k výplatě. Ze začátku nám toho hodně naslibovali a my jsme tomu věřili. Pak se sháněly peníze z týdne na týden. Do konce roku jsme ale peníze jakž takž dostávali. Pak jsme ještě obdrželi dvě výplaty. Klubu chyběl nějaký pořádný sponzor.“ O Vánocích se spekulovalo o prodeji do Olomouce, ze kterého ale nakonec sešlo. „Každý týden se přemýšlelo, jestli půjdeme na led,“ přidává nepříjemnou vzpomínku Vobořil. Mělník pak za neprůhledných okolností koupil severoamerický podnikatel Jelínek, který toho hodně nasliboval, ale zůstalo pouze u slibů. „Neviděli jsme od něj ani korunu.“ Mělník hrál jako na houpačce. Do sezóny vstoupil třemi vítězstvími, pak pětkrát v řadě prohrál. Tyto série jako by symbolizovaly celou sezónu. Nakonec mohutným závěrem na poslední chvíli postoupil do play-off. “Spojilo nás to, že jsme na tom byli tak špatně. Už jsme tušili, že to v Mělníce skončí. Hráli jsme ale v neposlední řadě také o svoji budoucnost.“ Mělník tehdy senzačně vyřadil v play-off Třebíč a sehrál vyrovnanou sérii v semifinále proti Chomutovu.

Po Kralupech nad Vltavou tak skončil hokej i v Mělníku. Vobořil znovu řešil stejný problém: Co bude dál? „Ozvala se Plzeň, spolu se mnou šel do Plzně ještě gólman Petr Kůs. Absolvovali jsme letní přípravu, sehrál jsem řadu přípravných zápasů, ale před prvním mistrákem mě vedení poslalo do Ústí nad Labem,“ popisuje hráč své seznámení se západočeskou metropolí, s níž v létě podepsal tříletou smlouvu. Příliš nadšený z odchodu do Ústí Vobořil rozhodně nebyl. „Ústí nad Labem právě postupovalo ze druhé národní. Do mužstva jsem přišel na poslední chvíli a nikoho jsem tam neznal. Navíc jsem byl ještě zklamaný, že jsem se neudržel v kádru Plzně. Sezónu zahájil až ve čtvrté pětce. Brzy však začal hrát a nastupoval opět ve třetí pětce.“ V zimě si vykloubil rameno a byl mimo hru. „Před baráží jsem se vrátil a sezónu ještě dohrál.“ Ústí po vynikajícím startu do soutěže, kdy mu dokonce chvíli patřila i vedoucí příčka, nakonec zachraňovalo příslušnost k první lize až v posledním utkání skupiny o udržení, když se mu podařilo zvítězit v Mladé Boleslavi. „Neměl jsem z té sezóny příliš dobrý pocit.“

Po nepříliš vydařené sezóně o něj nebyl v Plzni zájem a Vobořil odešel na roční hostování do Kadaně, kde odehrál skvělý rok. Opět nastupoval ve třetí obraně, tentokrát však byl zkušenějším hráčem z dvojice beků. „Hrál jsem nejdříve s Jelínkem a druhou polovinu sezóny s Hlavatým. Byli to mladí kluci, snažil jsem se jim spíš pomoct a tolik jsem neútočil.“ Přestože Vobořil nastupoval až ve třetí řadě, dostával hodně prostoru při přesilovkách i oslabeních. „Po hokejové stránce jsem tam hodně vyzrál. Moc mi pomáhalo, že jsem byl hodně na ledě,“ libuje si.

Postup do play-off byl pro Kadaň dlouho noční můrou. V sezóně 1999/2000 Kadani chyběl bod k postupu, neuvěřitelným způsobem ztratila čtyři střetnutí v řadě. V Šumperku vedla 3:0, ale v poslední třetině dostala pět gólů, doma s Berounem ji nestačilo k zisku byť jediného bodu ani vedení 5:3 v polovině utkání, v Jihlavě prohrála brankou tři vteřiny před koncem a v předposlednim kole zakončila šokující sérii čtyř nešťastných utkání v Brně porážkou 2:4, když hokejisté z královského města vedli po dvou třetinách 2:0. K postupu jí pak chyběl jediný bod... Následující sezónu přišla Kadaň o play-off v posledním 40. kole po porážce v Berouně 2:6.

„V Kadani to bylo normální prokletí,“ glosuje situaci Vobořil. Po dvou mučivých zážitcích se do podobné situace dostala Kadaň i potřetí za sebou. „Pět zápasů před koncem nám chyběly k postupu dva body, ale zase jsme pořád prohrávali,“ vzpomíná obránce. O postupu do play-off tak rozhodoval poslední zápas mezi Rosicemi a Kadaní, který se hrál ve Žďáru nad Sázavou, kde Rosice hrály po přestěhování své domácí zápasy. Do kadaňské branky se tehdy překvapivě postavil druhý brankář Damašek. „Byly tam určité náznaky, že někteří hráči byli kontaktováni, aby zápas odevzdali. Brankář Šlupina to snad i přiznal, a proto šel do branky pro jistotu Damašek, který odchytal fantastický zápas.“ Kadaň po disciplinovaném výkonu nakonec zvítězila a v play-off byla pro nyní extraligový Liberec nejvyrovnanějším soupeřem během celé cesty Bílých Tygrů do baráže o extraligu.

Právě v době, kdy Kadaň vypadla z play-off, zranil se v Plzni obránce Ivan Vlček a Vobořilovi se mobilním telefonem ozval generální manažer Keramiky Pavel Setikovský. „Říkal mi, že budu hrát druhý den ve Vítkovicích. Ptal se mi, jestli se bojím,“ směje se. Plzeň tehdy ve Vítkovicích vyhrála, ale při prvním střídání si prožil Vobořil setkání s extraligovou realitou. “Hned jsme dostali gól a ještě jsem si málem vyhodil rameno,“ vypráví o své extraligové premiéře. Nakonec si však odvážel z Vítkovic pocit, že na extraligu má. „Zdálo se mi, že mezi nejvyšší soutěží a první ligou není takový rozdíl, že bych extraligu klidně mohl hrát.“ Proti Vítkovicím odehrál v základní sestavě rovněž celou čtvrtfinálovou sérii play-off. Určitě nezklamal. Při debaklu 1:9 byl na ledě jen při jedné brance a v posledním zápase série si připsal jednu asistenci. V Plzni se navíc plnými doušky nadýchal pravé hokejové atmosféry. „Taková atmosféra je opravdu málokde. Tohle prostředí dostane každého hráče. Vzpomínám na Kadaň, tam to byla mrtvola, 700 lidí a ještě skoro jenom nadávali,“ srovnává. V letošní sezóně pětadvacetiletý Vobořil poprvé v životě nastupuje stabilně v základní sestavě extraligového celku. A opět mu patří místo ve třetí obraně. „Čekal jsem do poslední chvíle. Jsem rád, že jsem se v sestavě udržel,“ říká obránce, který nastupuje ve dvojici s Martinem Výborným.