Profil hráče: Dušan Andrašovský

Od žáčků hrál na ledě ve Žiaru nad Hronom, klubu, který se zatím kromě něj nepyšní žádným odchovancem, jenž by to v hokejovém světě někam dotáhl. „Teprve letos tam začali zastřešovat zimák,“ říká. V Žiaru nebylo tolik kluků, aby mohli být rozděleni do jednotlivých tříd. „Začal jsem jako třeťák a hráli s námi třeba i šesťáci. Byla to dost slabá úroveň. Pořádný hokej jsem viděl jenom v televizi. Někdy v devíti letech mě táta vzal na první ligu do Trenčína. Pamatuju si, že tam tehdy hrálo Kladno a za Trenčín tehdy nastoupil Vladimír Růžička, který tam byl na vojně. Byl to pro mě velký zážitek,“ vzpomíná na stokilometrový výlet Andrašovský.

Sport byl pro Andrašovského vším. Přišel ze školy domů, odhodil tašku a utíkal na nedaleký plácek, kde se stejně starými kamarády hrál fotbal a hokej s tenisákem. „Byli jsme dobrá parta kluků podobného věku. Teď se to tam trochu vytratilo, je už tam přece jenom méně dětí,“ vzpomíná na své dětství.

V páté třídě hrál za Žiar nad Hronom přípravné utkání proti Zvolenu a po utkání za ním přišel trenér soupeřova týmu. „Bavil se hlavně s mým tátou a ptal se, zda bych neměl zájem hrát ve Zvolenu. Bylo to spojené i se školou. Sice rodičům i mně bylo jasné, že to do mého života přinese řadu komplikací, ale na konci páté třídy jsem odjel zkusit štěstí na přípravný turnaj do Bánské Bystrici, kterého se účastnil i Zvolen.“

Trenéři tam byli s jeho výkony spokojení a Andrašovský tak nakonec změnil působiště. Začínal přicházet o fotbal a hokej na dětském plácku v Žiaru nad Hronom, ovšem ve Zvolenu ho čekal nový kolektiv, noví spolužáci a nová parta v hokejovém týmu. „Nejhorší bylo dojíždění. Dvakrát týdně jsme měli ráno hokejový trénink, zbylé tři dny jsme měli ve škole nulté hodiny. Každý den jsem musel vstávat v pět hodin ráno a dvakrát týdně mě ještě musel na trénink odvézt otec. Hodně pro mě udělal.“ S odstupem času si už Andrašovský tehdejší situaci nedokáže vůbec představit. „Je mi záhadou, jak jsme to mohli já i rodina zvládat. Když si ještě uvědomím, že mi mamina každý den dělala snídaní, připadá mi to neuvěřitelné,“ kroutí hlavou slovenská opora Keramiky. Strastiplné dojíždění musel Andrašovský absolvovat od 6. do 8. třídy základní školy, mnohdy ho podstupoval i v prvním ročníku střední školy. „To už jsem sice bydlel na privátě, ale nebylo lehké si tam zvyknout. Bydlel jsem v podstatě už ve čtrnácti letech sám v bytě. Jeho majitel, slovenský reprezentant na divoké vodě Vladimír Vala, tam věčně nebyl,“ popisuje.

Od druhého ročníku střední školy už měl Andrašovský vlastní byt. V patnácti letech! „Dvakrát týdně jsem dojížděl domů, můj táta chodil pravidelně na mé zápasy a vozil mi jídlo. Jinak by to bylo hodně těžké,“ děkuje rodičům, kteří synově hokejové budoucnosti obětovali opravdu hodně. „Rodiče si zaslouží velké poděkování i za důvěru, že mě nechali samotného v cizím městě a věřili mi, že nepodlehnu tlaku a svodům velkého města. Nemohli vědět, zda jsem v deset hodin doma či zda se učím do školy. Byli rádi, že mám takový velký zájem o něco.“ Na otázku, zda by případné obavy rodičů byly na místě, se Andrašovský jenom usmál: „Vyzkoušel jsem hodně věcí, ale věděl jsem, co chci. Rozlišoval jsem, co je pro mě dobré a co není.“

Andrašovský studoval zemědělskou průmyslovku a školu dokázal dobře skloubit s hokejem. „Už v mladším dorostu jsem trénoval s muži, tehdy mi bylo teprve šestnáct. Ve čtvrťáku jsem šel hrát play-off juniorské extraligy za Trenčín.“ Za Duklu tehdy nastupovali Tomík, Döme, Lintner, Pavlikovský a další a hvězdný výběr juniorů vybojoval titul mistra ligy. V Dukle vydržel na vojně i následující sezónu 1995/96, v níž prožil svou extraligovou premiéru. Odehrál část utkání v Popradě, kde po druhé třetině vystřídal Martina Madového. Za celou sezónu to bylo jeho jediné vystoupení ve zvolenské dresu. „Prohrávalo se 2:4 a nedal jsem gól, jak si asi mysleli. Možná trenéři věřili, že to otočím,“ vtipkuje. „Trenčín hrál vždycky na tři řady, asi patnáct zápasů jsem odseděl ve čtvrté řadě. Jednou jsem v Bánské Bystrici ještě odjel odpykat na trestnou týmový trest za příliš mnoho hráčů na ledě. V Bystrici je trestná hodně blízko k ochozům, tak mě tam polili pivem,“ vzpomíná na všechny trenčínské „šance“ Andrašovský.

S áčkem v té době hlavně trénoval. V Trenčíně té doby působili například Daňo, Jánoš a Haščák, mužstvo vedl Ernest Bokroš, jehož po propadáku Slováků na olympiádě část slovenské veřejnosti zatratila a obvinila ho z protěžování svých zvolenských svěřenců Šechného a Töröka. „Tehdy v Dukle jsem se poprvé dostal k profesionálnímu hokeji. Hodně jsem trénoval a dobře se stravoval. Dukla byla pořád ještě docela dobře zajištěna. Byla to pro mě velká zkušenost trénovat s tak zkušenými hráči,“ popisuje.

Po sezóně se vrátil do Zvolena, který tehdy bojoval o špici ve druhé nejvyšší soutěži. „To bylo pro mě ideální. Hrál jsem v první řadě, dařilo se nám a hned jsme vybojovali postup do extraligy,“ připomíná. Andrašovský hrál na křídle elitní formace vedle místní hvězdy Miroslava Chudého, jenž předtím hrál dlouhé roky ve Slovanu Bratislava. „Už ve dvaceti letech jsem tak hrál stabilně přesilovky, oslabení. Uprostřed sezóny navíc přišel ze Slovanu Dušan Pohorelec a začalo se nám opravdu hodně dařit.“ Všichni tři spolu odehráli celou sezónu, Dušan Andrašovský sice hrál stejně jako v Plzni na levém křídle, ovšem neměl příliš bránících povinností. „Na Slovensku se hrál systém s bránícím centrem. Mohl jsem více útočit, takže jsem měl velmi dobrou produktivitu, ale už jsem si tady v Plzni zvykl. Chudý to hrál hodně zkušenostmi, Pohorelec byl rychlý střelec,“ charakterizuje své spoluhráče. Ve dalších sezónách se v centru prvního útoku objevil Konder a prostřídali se tam i jiní hráči.

Přestože se týmu dařilo, trenérský post nedával jistotu stabilního zaměstnání. „Vždycky se několikrát prohrálo a už trenér odcházel, měli jsme jich ve Zvolenu opravdu mnoho, jeden čas tam trénoval i nedávný kouč Havířova Konečný,“ vzpomíná. Ve Zvolenu zažil i české hokejisty. Ještě ve druhé lize tam nastupoval brněnský Jiří Vítek a po postupu do extraligy přišel do týmu i Martin Kovářík, držitel stříbrné medaile z plzeňské stříbrné sezóny 1991/92, který nyní působí v německém Miesbachu.

Ve čtvrté zvolenské sezóně Dušana Andrašovského byl HKm Zvolen velkým adeptem na zisk extraligového titulu. „Sezónu jsme začali výborně, ale po Vánocích už to nebylo ono. Ligu jsme vedli s velkým náskokem, nakonec však skončili druzí.“ V play-off se Zvolen dotýkal slovenského hokejového nebe, ovšem o to prudší byl potom jeho pád. „Každou sezónu jsem si prošel nějakou drobnou krizí, žádného hráče taková věc neopustí. Jediný zápas, kdy mě zvolenští trenéři nechali za mého působení ve Zvolenu sedět jen na střídačce bylo poslední rozhodující finále se Slovanem v boji o titul. Prohráli jsme 1:8 a vůbec jsem nechápal, jak to tak mohlo skončit,“ říká.

Andrašovský podepsal po příchodu do Zvolenu tříletou smlouvu, která nebyla finančně příliš výhodná. Po úspěšných sezónách jednal s klubem o jejím navýšení. Dosáhl svého, ovšem vždy za cenu prodloužení kontraktu. „Nakonec mi tedy tříletá smlouva trvala čtyři a půl roku. Po čtyřech letech jsem už cítil potřebu změnit působiště, ovšem měl jsem ještě půl roku smlouvu. Jednal jsem s manažerem Peterem Ševelou, tlačili na mě, abych podepsal novou smlouvu, ale já nechtěl. Najal jsem si agenta a zkoušel najít cestu, jak se ze Zvolenu dostat.“

Agent Miroslav Michalek, někdejší prvoligový brankář, našel Andrašovskému nové působiště ve finské Hameenlinně. „Přes léto jsem trénoval ve Zvolenu, protože jsem tam měl smlouvu. Někdy uprostřed léta však nastal obrat a začátkem srpna jsem zamířil do Hämeenlinny.“ Za tento tým odehrál devět přípravných zápasů, v nichž nastřílel šest gólů a přidal dvě nahrávky. Trenérovi to však bylo málo. „Byl jsem tam zpočátku velmi spokojený. Měl jsem pak problémy s břišním svalem a dva nebo tři zápasy jsem nehrál. Pak zbýval týden do startu ligy a volal mi agent, že prý trenérovi nezapadám do koncepce mužstva. Trenér mně nic neřekl a za pár dní jsem šelna zkoušku do Tappary Tampere,“ popisuje peripetie, kterými si prošel ve skandinávské zemi.

V Tampere odehrál dvě utkání a opět si balil kufry. „Strávil jsem tam jeden víkend. Byl to hrozný pocit, vůbec jsem na to nebyl připravený. Večer mně volali z Tampere a druhý den jsem se jim hlásil na tréninku,“ vzpomíná Andrašovský. Po víkendu ho poslali zase zpátky do Hämeenlinny, kde trénoval další tři dny a odehrál ještě jeden přípravný zápas. „Trenér mě v Hämeenlinně asi miloval. Chtěl asi, abychom se prali takový hokej mně moc nevyhovuje.“ V té době už byl slovenský hokejista psychicky na dně, jeho přítelkyně stále čekala doma na vyřízení víz do Finska a nakonec víza vůbec nebyla potřeba. „Normálně jsem nevěřil, že to tak může existovat. Říkal jsem si, že jsem snad zapomněl hrát hokej. Ten chlapec mě tam neměl rád, to mi bylo jasné,“ naráží na trenéra.

Andrašovský se dohodl s agentem na hledání angažmá v české extralize a ozvala se Plzeň. „Šel jsem s platem trochu dolů a ze začátku se na mě podepsala ta nepovedená finská zkušenost. Nastupoval jsem ve 3. či 4. pětce, pak se v zápase v Havířově zablýskalo na lepší časy,“ připomíná zápas, v němž těsně před koncem normální hrací doby vyrovnal na 1:1 a pak v prodloužení rozhodl o vítězství keramiků. Po vítězství nad Spartou a těsné porážce v Litvínově čekalo Keramiku 29. října 2000 západočeské derby proti Karlovým Varům. Tento zápas bude mít Andrašovský ve své paměti ještě hodně dlouho. Na mantinel ho tvrdě narazil Libor Procházka a jeho rameno náraz nevydrželo.

„Prožil jsem nejtěžší chvíli svojí kariéry. Ošklivé bylo i to Finsko, ale tady šlo o zdraví. Odehrál jsem puk a trochu jsem podcenil situaci. Nebyl jsem tak ostražitý, už jsem nečekal, že Libor Procházka bude souboj u mantinelu dohrávat.“ Andrašovský podstoupil operaci a po ní se zdravotní stav se zlepšoval jen velmi pomalu. „Po pěti týdnech mi začaly lézt ven dráty, asi je moje tělo nechtělo přijmout. Měl jsem to šest týdnů zafixované, pak lékaři dráty vyndali a já měl ruku jako baletka. Bylo to strašné, se zhublou rukou jsem nemohl ani hýbat, ani pět centimetrů,“ hořekuje při vzpomínce na tehdejší chvíle. „Tehdy jsem se bál, že už nebudu hrát hokej, bylo to dost těžké. Pak jsem začal rehabilitovat v Kováčové, což je vesnička nedaleko Zvolena, ale lepšilo se to velice pomalu.“

Do Kováčové dojížděl ze Žiaru nad Hronom. Ze začátku hodně bojoval i s řízením automobilu. „Na dálnici jsem řadil levou a tou rukou jsem i řídil. Pravá ruka byla hotová.“ O Vánocích už uvěřil, že se mu do ruky vrátí síla. Do té doby cítil jen kosti a úplně nehybné rameno. V polovině února pak poprvé vyjel na led. „Snažil jsem se trochu trénovat, ale ještě jsem vůbec nebyl v pohodě.“ Pořádnou zátěž absolvoval až v letní přípravě. „Po skončení sezóny jsem chodil hodně cvičit a plavat a zlepšil jsem se v síle. Nabral jsem na váze a myslím, že tak dobře silově jsem na tom ještě nebyl.“

Andrašovský měl od začátku sezóny důvěru trenéra Lišky a po roční pauze si začal víc věřit. Ve Švýcarsku na přípravném turnaji ho poprvé trenéři dali dohromady s Michalem Dvořákem a Josefem Strakou, ovšem extraligu začali každý jinde. „Byl jsem na tom dobře psychicky i fyzicky. Měl jsem radost, že po takové pauze je to docela dobré. Mužstvu se však začátek soutěže vůbec nevyvedl.“ Po mizerném začátku postavili trenéři v televizním zápase s Vítkovicemi proti elitní Moravcově formaci řadu Dvořák – Straka – Andrašovský a nový první útok byl na světě. Ve zmíněném zápase vypracoval Dušan Andrašovský jednu z nejkrásnějších akcí, kterou plzeňské publikum kdy ve svém domácím stánku mohlo vidět. Slavné akci, oceněné plzeňským Oskarem, nechyběla elegance ani nečekané řešení. „Převzal jsem puk ve středním pásmu u naší střídačky, obešel jsem beka v souboji jeden na jednoho a zpětnou přihrávkou z forhendu jsem pod padajícím druhým bekem našel Josefa Straku, který akci zakončil famózním blafákem do forhendu. Už já jsem před tím mohl střílet, ale věděl jsem, že Pepíka tou nahrávkou uvolním do ještě lepší pozice,“ popisuje mimořádný zážitek, který se svým kolegou z útoku připravil plzeňským fanouškům.

I v loňské, tak úspěšné sezóně, v níž Plzeňští postoupili do play-off ze čtvrtého místa, však zůstal jednou na střídačce. Nehrál první třetinu třetího utkání čtvrtfinále ve Vítkovicích. Jeho rodina a nejbližší přátelé se na něj přijeli podívat, ovšem s modrobílými vlajkami s číslem 69 mohli mávat až od druhé třetiny. Play-off se Strakově útoku na rozdíl od základní části tolik nevydařilo. Letošní sezónu odstartovala řada výborně, ovšem v současné době se jí znovu nedaří tolik jako v nejlepších časech. „Když nám to šlo, tak to šlo i poslepu. Věřím, že to letos přijde zase,“ říká levé křídlo, které si i během krize udržovalo svůj vysoký standard. „Osobně si myslím, že to se mnou není úplně špatné. Dal jsem asi pět tyček, velkou šanci jsem spálil se Slavií, kdy bylo v brance hodně místa, ale já trefil předkloněného gólmana do hlavy.“

Svojí reprezentační kariéru odstartoval naplno až mezi dospělými. V mládežnických kategoriích se zúčastnil pouze srazu osmnáctek v Prievidzi, ale zranil si koleno. Svou pořádnou premiéru v dresu národního týmu si tak odbyl až mezi dospělými na Vär Cupu v Norsku. „Hrál jsem v jedné řadě s Pucherem a Šechným. Měl jsem hroznou trému. Proti Kanadě jsem jel dvakrát sám na branku a nedal jsem nic. Na turnaji jsem si připsal jednu asistenci,“ popisuje. O mnoho lépe si vedl na Corgoň Cupu ve Spišské Nové Vsi. Proti Rusku tam vstřelil svůj premiérový gól za Slovensko. „Vystihl jsem rozehrávku na jejich modré čáře, z prostoru mezi oběma beky jsem vystřelil a gólmanovi to prošlo mezi nohama. Mám dodnes schovanou fotku, jak se na ten gól napřahuji,“ usmívá se. Ten rok měl nejblíže na mistrovství světa, velmi se mu vydařila příprava ve Zvolenu, ovšem do konečné nominace se nevešel. „Byl jsem mezi posledními dvěma hráči, které poslali domů. Hreuse vyřadili snad až z letadla, dorazil ještě někdo z NHL.“

Další sezónu odehrál řadu reprezentačních akcí, podílel se rovněž aktivně na první výhře Slovenska v hokejové historii nad Českou republikou. V Liptovském Mikuláši si připsal asistenci u jednoho gólu. Do reprezentace se vrátil v závěru uplynulé sezóny poté, co Plzeň zastavily Vítkovice. Odehrál dva zápasy proti Švédům, pak jej však zradila třísla. Ta ho vyřadila z boje o místo v sestavě Slovenska, které pak slavilo titul světových šampionů. „Na šampionát bych se s největší pravděpodobností stejně nedostal,“ říká Andrašovský. „Trochu se problémy s třísly přenesly i do přípravy na letošní sezónu. Teď už je to v pohodě díky fyzioterapeutovi Tomáši Kučanovi, který se o naše mužstvo stará. Hodně mi pomohl, ukázal kompenzační cviky na posílení břišních svalů a tím se mi upravila i třísla.“